O mně
Kdo jsem
Od dětství mě přitahují obrazy, příběhy a otázka, jak člověk vytváří svůj vlastní svět. Později jsem se jako literární vědec s doktorátem zabýval jazykem, vyprávěním a identitou. Více než 25 let pracuji v kreativních profesích, působil jsem jako pedagog a vedle toho se dlouhodobě věnuji vlastní výtvarné a hudební tvorbě.
K arteterapii mě ale nepřivedlo jen vzdělání a profesní zkušenosti. Důležitou roli sehrály i osobní životní zvraty a poznání, jak mi samotnému tvorba pomáhala překonávat náročná období, lépe rozumět sobě a nacházet radost ze života. Dnes tyto zkušenosti využívám v individuální arteterapii, skupinovém seberozvoji a podpoře kreativity. Všechny tyto oblasti spojuje můj dlouhodobý zájem o člověka, jeho příběh a možnosti tvořivě utvářet vlastní život.
Mgr. Jakub Klein, Ph.D.
Jak se z různých životních cest postupně stal jeden směr
V životě jsem se věnoval řadě zdánlivě odlišných věcí. Literární vědě, filozofii, pedagogice, marketingu, výtvarnému umění i hudbě. Dnes k nim patří také arteterapie a psychoterapeutické vzdělávání. Když se za svou dosavadní cestou ohlížím, vidím, že všechny tyto oblasti mají něco společného. Vždycky mě zajímalo, jak člověk rozumí světu, jak prožívá vlastní život, jak vytváří významy a jak své zkušenosti dokáže vyjádřit.
A také mě odjakživa bavilo tvořit. Nejen o světě přemýšlet, ale nějakým způsobem do něj vstupovat, proměňovat ho a vytvářet něco nového.
Od dětských obrázků k literatuře a filozofii
Maloval jsem už jako malý kluk. Kolem deseti let jsem si vytvořil vlastní imaginární svět, jehož obyvateli byli mimo jiné lidé s psími hlavami – moji „psohlavci“. Měli své dějiny, konflikty, války a osudy, které se odehrávaly v průběhu několika staletí. Vymýšlel jsem také zvláštní zvířata obývající tento svět a postupně vytvářel jeho vlastní mytologii.
Nešlo přitom jen o jednotlivé kresby. Vytvářel jsem celé série na sebe navazujících obrazů, které zachycovaly historické události v určité posloupnosti. Jeden výjev navazoval na druhý, jednotlivé příběhy se proplétaly a dohromady vytvářely dějiny imaginárního světa. Dnes bych jej možná přirovnal k rozsáhlým fantasy světům, jaké známe z literatury. Tehdy jsem ale podobná díla neznal. Všechno vznikalo spontánně, z mé vlastní představivosti a jen pro mě samotného.
Když se k těmto kresbám dnes vracím, fascinuje mě zejména to, že jsem si vlastně vytvářel nejen příběhy, ale i jejich historii. Byl jsem současně autorem, vypravěčem i jediným kronikářem celého světa. A právě tady se otevírá otázka, která mě později zaměstnávala také jako literárního vědce: Jak vlastně vzniká historie, jak se z událostí stává příběh a kdo rozhoduje o tom, jak bude vyprávěn? Stačí jeden člověk, který si určitý obraz minulosti vytvoří, nebo se z něj historie v plnějším smyslu stává teprve tehdy, když jej přijme, sdílí a uchovává nějaké společenství?
Samozřejmě jsem si jako dítě takové otázky vědomě a filozoficky neformuloval. Přesto dnes v těchto hrách s imaginárními dějinami rozpoznávám zájem, který mě provází prakticky celý život – zájem o to, jak vytváříme příběhy, jak jim přisuzujeme význam a jak prostřednictvím nich utváříme svůj obraz světa.
Takové tvory jsem si vymýšlel jako kluk. Tohle jsem nakreslil propiskou asi ve dvanácti letech.
Kolem patnácti let jsem s malováním téměř přestal. Do popředí se dostala literatura a hudba. Kreslení sice nikdy úplně nezmizelo, ale na dlouhou dobu ustoupilo jiným zájmům.
Už kolem osmnácti let mě silně oslovila psychologie Carla Gustava Junga. Přečetl jsem téměř všechno, co od něj tehdy bylo dostupné, a fascinovalo mě, jakými různými způsoby lze nahlížet na lidskou psychiku, symboly a významy, které jim přisuzujeme. Tento zájem se později přirozeně propojil s mým studiem literatury a filozofie.
Vystudoval jsem žurnalistiku a literární vědu na Ostravské univerzitě, kde jsem také získal doktorát. Má disertační práce nesla název Sebepoznání na jevišti dějin a věnovala se interpretaci historických románů Jiřího Šotoly. Nezajímaly mě však ani tak dějiny samotné jako filozofické otázky, které tyto romány otevírají. Především to, jak člověk rozumí sám sobě, jakou roli v jeho životě hrají jazyk, příběhy a společenské role a nakolik je jeho identita utvářena tím, co o sobě i o světě vypráví.
Například v románu Kuře na rožni se výrazně uplatňuje motiv divadla, hraní rolí a proměnlivosti lidské identity. Ve Svatém na mostě mě zase zajímalo, jak z lidského příběhu vzniká legenda a jak se prostřednictvím vyprávění proměňuje náš obraz skutečnosti. Za těmito tématy se skrývají hlubší otázky: Kdo vlastně jsme? Nakolik jsme autory vlastního příběhu? Jak nás utváří jazyk, společnost a dějiny? A do jaké míry můžeme své dosavadní role a příběhy proměňovat?
Při hledání odpovědí jsem se intenzivně zabýval hermeneutikou, existenciální filozofií i moderním myšlením o jazyce a identitě. Literární dílo pro mě nebylo pouze textem, který je třeba vyložit, ale prostorem, v němž se střetávají různé perspektivy, hlasy a způsoby porozumění světu.
Teprve s odstupem si uvědomuji, jak zásadní význam má toto intelektuální zázemí pro mou současnou práci. Podobné otázky dnes otevírám prostřednictvím imaginace, výtvarných obrazů a rozhovoru. Jen se už nezabývám především příběhy literárních postav, ale zkušenostmi a příběhy skutečných lidí. A stále mě zajímá totéž: jak mohou různé pohledy na jednu zkušenost otevírat nové možnosti jejího porozumění.
Vedle akademické práce jsem několik let učil a více než 25 let se profesně věnuji marketingu, komunikaci, tvorbě textů, vizuálnímu vyjadřování a práci se značkami. I tady mě vždy přitahovalo především tvoření – hledání nových souvislostí, nápadů a způsobů, jak něco sdělit nebo vyjádřit.
Když jsem se vrátil k malování
Kolem roku 2010 jsem procházel náročným osobním obdobím spojeným s rozpadem manželství. Po mnoha letech jsem se tehdy znovu vrátil k malování.
Zpočátku to bylo prosté zaujetí barvami, tvary a experimentováním. Brzy jsem ale zjistil, že mi tvorba přináší mnohem víc. Dokázala mě pohltit, uklidnit, vracet mi energii a radost ze života. I v obtížných obdobích jsem díky ní nacházel něco krásného, co stálo za to prožívat.
Postupně se začalo dít ještě něco dalšího. Moje obrazy na sebe navazovaly. Motiv z jednoho obrazu se objevoval v dalším, proměňoval se, získával nový význam. Vznikaly celé obrazové cykly, v nichž jsem se opakovaně vracel k určitým otázkám, pocitům a tématům.
Jeden obraz jako by otevíral otázku, na kterou jsem hledal odpověď prostřednictvím obrazu následujícího. A ten zase přinášel další otázky.
Nebyl to předem promyšlený postup. Vznikal spontánně, z vlastní potřeby tvořit a porozumět tomu, co prožívám. Teprve mnohem později jsem si uvědomil, že jsem se vlastně přirozenou cestou přiblížil některým principům arteterapie. Že obrazy pro mě nebyly jen výsledkem umělecké tvorby, ale také prostředkem sebepoznávání.
Tohle poznání pro mě bylo důležité. Propojilo mou osobní zkušenost s tím, čím jsem se dlouhá léta zabýval jako literární vědec – s interpretací, příběhy a vytvářením významů. Jen jsem se tentokrát nepokoušel porozumět literárnímu dílu, ale vlastní zkušenosti prostřednictvím obrazu.
Rozhodnutí změnit směr
K zásadnímu přehodnocení vlastního života mě později přivedla ještě jiná, mnohem bolestnější událost – smrt mého bratra.
Taková zkušenost člověka přiměje přemýšlet o věcech, které si do té doby možná nepřipouštěl v celé jejich naléhavosti. O pomíjivosti života, o vztazích, o hodnotě času, který máme, a o tom, čemu ho vlastně chceme věnovat.
Začal jsem si mnohem důsledněji klást otázku, co má pro mě skutečný smysl. Co mě naplňuje, co mi pomáhá žít a co bych chtěl dělat se zbývajícími roky svého života.
V roce 2020, kdy mi bylo přes čtyřicet, jsem se rozhodl výrazně změnit své další profesní směřování a vydat se cestou arteterapeutického vzdělávání.
Nebyl to útěk od dosavadního života ani odmítnutí předchozí práce. Právě naopak. Uvědomoval jsem si, kolik mi toho dala literární věda, filozofie, pedagogika, marketing a vlastní umělecká tvorba. Chtěl jsem všechny tyto zkušenosti využít způsobem, který bude mít pro mě hlubší osobní smysl.
A pokud to, co pomáhá mně samotnému, může být užitečné také druhým lidem, tím lépe.
Arteterapie jako propojení dosavadních zkušeností
Absolvoval jsem arteterapeutický výcvik na Akademii Alternativa a v současnosti pokračuji v integrativním psychoterapeutickém výcviku OUSHI na Univerzitě Palackého v Olomouci. Své dosavadní zkušenosti tak postupně rozšiřuji o hlubší porozumění psychoterapeutické práci a možnostem podpory lidí v náročných životních situacích.
Dalším důležitým krokem je pro mě spolupráce s manželkou, psychoterapeutkou Jiřinou Kleinovou (jirinakleinova.cz). Připravuji se na zapojení do skupinové psychoterapie pro dospělé, kterou Jiřina povede jako hlavní terapeutka. Já se budu podílet na práci se skupinou v podpůrné roli. Vedle svého psychoterapeutického vzdělávání zde mohu využít také dlouholeté zkušenosti s komunikací, koncepční přípravou a organizací programů. Vnímám to jako příležitost učit se přímo v terapeutické praxi a postupně propojovat nové odborné poznatky se zkušenostmi, které jsem získal během svého dosavadního profesního života.
Arteterapie mi otevřela možnost propojit oblasti, které byly dlouho součástí mého života, ale které jsem dříve nevnímal jako jeden celek.
Literární věda, filozofie a estetika mi nabízejí různé způsoby, jak přemýšlet o lidské zkušenosti, příbězích, symbolech a významech. Vlastní výtvarná tvorba mi dává bezprostřední zkušenost s obrazovým vyjadřováním. Dlouholetá kreativní praxe zase přináší porozumění tomu, jak nápady vznikají, jak se rozvíjejí a co jim může stát v cestě.
Tyto perspektivy dnes propojuji ve svém hermeneuticko-imaginačním přístupu k arteterapii. Jeho základem je imaginace, výtvarná tvorba a společné hledání významů. Nesnažím se druhým lidem vysvětlovat, co jejich obrazy znamenají. Spíše jim nabízím různé možnosti, jak se na ně dívat, jak jim porozumět a co díky nim mohou poznat sami o sobě.
Věnuji se individuální arteterapii zaměřené na osobní prožívání, vztahy a životní obtíže, skupinovému arteterapeutickému cyklu zaměřenému na sebepoznávání a také programu podpory kreativity pro lidi, kteří chtějí rozvíjet své tvůrčí schopnosti a překonávat kreativní bloky.
Každá z těchto oblastí má své vlastní cíle, ale všechny spojuje přesvědčení, že člověk nemusí zůstávat uzavřený v jediném způsobu, jakým rozumí sobě a svému životu.
Tvořím dál. Protože mě to baví.
Malování pro mě nikdy nepřestalo být osobní záležitostí. Stále vytvářím nové obrazy, vracím se k motivům ze starších cyklů a objevuji v nich další souvislosti.
Podobně je tomu s hudbou. Píšu písňové texty, podílím se na vzniku hudby a spolupracuji s dalšími muzikanty. Hudba mi nabízí další způsob, jak pracovat s emocemi, jazykem, příběhy a imaginací.
Někdy tvořím proto, že potřebuji něco vyjádřit. Jindy proto, že mi není dobře a chci se znovu spojit s něčím, co mi přináší klid a radost. A někdy prostě proto, že mě napadne obraz, verš nebo melodie a já jsem zvědavý, co z toho vznikne.
Tvorba pro mě není jen prostředkem k řešení problémů. Je také zdrojem obyčejného potěšení, překvapení a krásy. Díky ní mě život baví, i když zdaleka ne všechno v něm bývá snadné.
A mám radost, když se tato zkušenost může přenést i na někoho dalšího. Když můj obraz, píseň, rozhovor nebo společná tvůrčí práce někomu pomohou podívat se na svět trochu jinak, něco pochopit nebo v sobě objevit novou možnost.
Nemyslím si, že mohu za druhé lidi měnit jejich životy. Mohu jim ale nabídnout svůj čas, zkušenosti, pozornost a jiné perspektivy. A společně s nimi hledat, co má smysl právě pro ně.
Možná právě v tom se dnes všechny moje dosavadní životní cesty setkávají.
Umělecká tvorba – malba, hudba a texty
Tvořivost neuplatňuju jen jako metodou práce s klienty. Je vlastně podstatou způsobu, jak žiju. Když potřebuju ztišit mysl, sahám po štětci. Vznikly tak už celé cykly obrazů ve spoustou na sebe navazující symboliky.
Chcete si prohlédnout mé obrazy?
Když chci sdílet příběh, napíšu text a pak usedám ke kytaře či pianu a napíšu písničku.
Od roku 2020 jsem vydal dvě autorská alba – Padáme ocať (2020) a Podmázni kukačku (2024). Moje písně pak přebírají i jiní umělci – píseň „Na nejvyšší hoře“ převzala kapela Nedivoč pod názvem „Horo horo“. Podobně texty: text „Někdy se probudím“ zhudebnil Jiří Krhut na svém albu Krhut/Kozub: Přeježděný vztah.
Vytetuj mi psy z prvního alba Padáme ocať (2020)
Na nejvyšší hoře (2020) v podání skupiny Nedivoč pod názvem Horo horo (2023)
Albatros z alba Podmázni kukačku (2024)
Text Někdy se probudím zhudebnil můj blízký kamarád Jiří Krhut a nazpívala ho Bára Kanyzová.
Nemůžu zapomenout z alba Hrůzová/Klein (2025)
Lorem ipsum Lorem ipsum Lorem ipsum (2026)
S albem Podmázni kukačku, kterou jsem nahrál spolu s Markem Hoblíkem. (2024)
Bez hudby by byl život omylem.
Friedrich Nietzsche
Aktuálně nahrávám celé nové album s Lenkou Hrůzovou Lenas), pro kterou jsem napsal všechny texty i hudbu. Její hlas a energie vnáší do mých skladeb nový rozměr. Každý z podobných projektů pro mě znamená nejen hudební experiment, ale i prostor pro setkávání, sdílení a objevování nových možností, jak oslovit posluchače.
Moje starší písničky si můžete poslechnout na mém webu jakubklein.online
Těší mě být inspirací
Největší radost mi přináší samotné tvoření – chvíle, kdy barvy právě zasychají a melodie se poprvé ozve do ticha. Přiznávám ale, že mě zahřeje u srdce, když se moje obrazy nebo písničky dostanou ven a já se doslechnu, že někomu líbí. Umění tak bývá sebestředné, člověk jím utěšuje sám sebe anebo se těší z obdivu druhých.
Pak je tu ale ještě jeden přínos, který není ani trochu sobecký. To, že svým příkladem inspiruju druhé, aby taky tvořili.